Freediving není o zadržování dechu. Je o jeho pouštění.

„Jak dlouho vydržíš pod vodou?“ To je první otázka, kterou dostane každý freediver. A je to špatná otázka. Ne proto, že by byla hloupá – ale proto, že odhaluje fundamentální nepochopení toho, o čem freediving skutečně je.

Fenomén jménem freediving není o zadržování dechu. Není o tom, jak dlouho dokážete trpět nedostatek kyslíku. Není to test síly vůle proti fyzickým limitům.

Je to pravý opak.

Freediving je o tom, jak dokonale dokážete pustit. Pustit napětí, pustit kontrolu, pustit ego. Je to meditace v pohybu, zen s freedivingovými ploutvemi. A paradoxně – čím víc to pustíte, tím déle a hlouběji jdete.

Mýtus o síle vůle, který zabíjí začátečníky

Představte si typického začátečníka. Nadchne se pro freediving po zhlédnutí nějakého dokumentu. Vidí freedivery klidně sestupovat do tmy, lehce, uvolněně, jako by to bylo přirozené jako dýchání.

A pak to zkusí sami.

Nadechnou se. Maximálně. Plíce nacpou vzduchem až k prasknutí. Zatnou zuby. A dolů.

Po patnácti sekundách cítí nutkání nadechnout se. „To je jen v hlavě,“ říkají si. „Musím to překonat.“

Po třiceti sekundách je nutkání silnější. Hlava začíná bušit. „Ještě chvíli. Můžu to.“

Po čtyřiceti pěti sekundách je to bolest. Ale vytrvají. Protože freediving je přece o překonávání bolesti, ne?

Ne. Vůbec ne.

Co se děje, když bojujete s tělem

Když zadržíte dech a bojujete proti nutkání nadechnout se, vaše tělo vstupuje do stresového módu. Zvyšuje se tepová frekvence. Svaly se napínají. Spotřeba kyslíku stoupá.

Je to přesný opak toho, co potřebujete.

Zkušený freediver dělá něco jiného. Nadechne se – ne maximálně, jen pohodlně. Relaxuje. Vědomě povolí každý sval. A pak... prostě jde dolů. Bez boje, bez snahy.

Když přijde nutkání nadechnout se – a přijde vždycky – nepotlačuje ho. Bere ho na vědomí. „Aha, tady to je. Dobrá.“ A pokračuje v relaxaci.

Paradox: čím méně bojujete proti nutkání nadechnout se, tím déle vydržíte pod vodou.

Proč? Protože boj spotřebovává kyslík. Relaxace ho šetří.

Freediving není o síle vůle. Je o schopnosti nepouštět sílu vůle do hry.

Dech, který nepotřebujete zadržovat

První lekce, kterou se učí každý freediver: jak se správně nadechnout.

Většina lidí to dělá špatně. Napnou ramena, zvednou hrudník, nacpou do sebe vzduch jako do balónu. Cítí se „plní“. Ale ve skutečnosti použili jen horní část plic a vytvořili napětí v celém těle.

Správný nádech freedivera je jiný. Začíná břichem – bránice se sune dolů, břicho se vypíná. Pak se plní spodní část plic. Pak střední. Nakonec – a jen lehce – horní část.

Celé tělo zůstává relaxované. Ramena dole. Čelist volná. Obličej v klidu.

A pak – a tohle je klíčové – krátká pauza. Ne zadržování. Jen... pauza. Přirozená, pohodlná. Jako když mluvíte a děláte pauzu mezi větami.

Teprve potom začíná ponor.

„Ale to přece není zadržování dechu!“ řekne někdo.

Přesně tak. Není. A právě proto to funguje.

Co se stane, když přestanete bojovat

Sarah začala s freedivingem před dvěma lety. První měsíc to byla frustrace. Nemohla se dostat pod deset metrů. Hlava jí bušila, plíce hořely, vždycky musela nahoru dřív, než chtěla.

„Myslela jsem, že na to prostě nemám,“ říká. „Že ostatní jsou nějak silnější.“

Pak jí instruktor řekl něco, co změnilo všechno: „Přestaň se snažit.“

Zní to jako blbost. Jak můžete něco dokázat, když se nepokusíte?

Ale Sarah to zkusila. Při příštím ponoru se nesoustředila na to, jak dlouho vydrží. Soustředila se na relaxaci. Na uvolnění každého svalu. Na pozorování nutkání nadechnout se bez reakce na něj.

A poprvé se dostala na patnáct metrů. Lehce. Bez boje.

„Bylo to jako... vypnout se. Ne v negativním smyslu. Jen... pustit kontrolu a nechat tělo, ať dělá, co umí.“

To je freediving.

Bolest není ukazatel pokroku

V posilovně platí pravidlo: „No pain, no gain.“ Bolest svalů znamená, že rostou. Únava znamená, že jste mákli.

Ve freedivingu je bolest vaším nepřítelem.

Když cítíte bolest – hlavy, plic, čehokoliv – znamená to, že děláte něco špatně. Buď máte špatnou techniku, nebo tlačíte příliš brzy, nebo bojujete místo relaxace.

Zkušení freediveři nekončí ponor, protože je to bolí. Končí ho, protože je čas. Protože jsou na limitu bezpečnosti. Nebo prostě proto, že to je dost pro dnešek.

Ale ne kvůli bolesti.

Martin, instruktor s dvaceti lety zkušeností, to popisuje takhle: „Když trénuji začátečníky, řeknu jim: Pokud vás něco bolí, okamžitě nahoru. Žádné ‚ještě chvilku‘. Žádné ‚překonám to‘. Bolest znamená stop.“

„Ale pak se nikdy neposunou!“ namítají někteří.

„Právě naopak,“ usmívá se Martin. „Ti, kteří respektují hranice a nehledají bolest, postupují nejrychleji. Protože jejich tělo se učí, že freediving je bezpečný, příjemný stav. Ne stres.“

Meditace, která vás vezme do hloubky

Existuje zvláštní podobnost mezi zkušeným meditujícím a zkušeným freediverem.

Oba dokážou být plně přítomní v okamžiku. Oba pozorují své tělo bez souzení. Oba přijímají diskomfort bez reakce na něj. Oba našli způsob, jak vypnout neustálý vnitřní monolog.

Není to náhoda. Freediving je meditace.

Když ležíte na hladině před ponorem, uklidňujete dech, to je meditace. Když sestupujete do hloubky a sledujete měnící se světlo, to je meditace. Když cítíte nutkání nadechnout se a jen ho pozorujete bez reakce, to je meditace.

A jako u meditace – čím víc to děláte, tím snadnější to je. Ne proto, že byste byli silnější. Ale proto, že jste klidnější.

Některé freedivingové školy to berou vážně. Učí studenty dechová cvičení z jógy. Vizualizační techniky z mindfulness. Body scan z meditace.

„Zní to esotericky,“ připouští Jana, instruktorka Sopras Apnea, která kombinuje freedivingový trénink s meditačními technikami. „Ale funguje to. Studenti, kteří pravidelně meditují, postupují rychleji. A hlavně – užívají si to víc. Protože nepřistupují k freedivingu jako k bojovému sportu. Přistupují k němu jako k praxi.“

Jak s freedivingem začít (bez strachu a bez bolesti)

Pokud vás freediving láká, ale myslíte si, že na to nemáte, máme pro vás dobrou zprávu: pravděpodobně na to máte víc než lidé, kteří si myslí, že jsou „dostatečně silní“.

Protože freediving není o síle.

Začněte takhle:

První krok: Naučte se dýchat. Ne zadržovat dech – dýchat. Bráničně, klidně, bez napětí. Můžete to trénovat kdekoliv. V autě, v posteli, při čekání na autobus. Ruka na břicho, sledujete, jak se zvedá při nádechu.

Druhý krok: Najděte dobrého instruktora. Ne toho, kdo vám řekne „musíš překonat bolest“. Ale toho, kdo vám řekne „bolest znamená stop“. Kvalitní freedivingové školy, jako Sopras Apnea, kladou důraz na bezpečnost a postupné budování komfortu, ne na rekordní výkony.

Třetí krok: Začněte v bazénu. Ne v moři, ne v jezeře. V bazénu, kde je dno kousek pod vámi a instruktor vedle vás. Kde můžete zkoušet, chybovat, učit se – bez strachu.

Čtvrtý krok: Ignorujte čísla. Kolik metrů, kolik minut – to je všechno irelevantní. Zajímá vás jen jedno: Bylo to pohodlné? Cítili jste se v klidu? Pokud ano, je to úspěch. Pokud ne, příště to zkuste s ještě větší relaxací.

Pátý krok: Buďte trpěliví. Freediving není sprint. Je to maraton. Nebo spíš – je to procházka, kterou si užíváte. Někteří lidé se dostanou na dvacet metrů za tři měsíce. Jiní za tři roky. A je to úplně jedno. Protože nejde o metry.

Jde o ten pocit, když se vznášíte v tichu, plně přítomní, úplně v klidu. Bez boje, bez bolesti, bez snahy.

Paradox, který změní váš freediving

Zde je tajemství, které trvá většině freediverů roky pochopit:

Čím víc chcete jít hlouběji, tím míň se dostanete.

Čím míň vás to zajímá, tím dál jdete.

Je to frustrující paradox. Ale je pravdivý.

Když jdete dolů s myšlenkou „Dnes chci dvacet metrů“, napínáte se. Očekáváte. Hodnotíte každou sekundu: „Jsem už na patnácti? Stačí mi ještě kyslík? Zvládnu to?“

A tohle všechno – očekávání, hodnocení, snaha – vás brzdí.

Když jdete dolů s myšlenkou „Podívám se, jak se to vyvine“, jste volní. Otevření. V každé hloubce můžete rozhodnout: „Pokračuju, nebo stačí?“ Bez tlaku, bez hodnocení.

A pak – nečekaně – se ocitnete v hloubkách, o kterých jste snili. Ne proto, že jste se víc snažili. Ale proto, že jste se snažili míň.

Když se naučíte pouštět

David začal s freedivingem ve čtyřiceti. „Celý život jsem byl typ člověka, který se do všeho opírá,“ říká. „Víc práce, víc úsilí, víc výsledků. Fungovalo to v práci, v posilovně, všude.“

„Pak jsem šel na první freedivingový kurz. A poprvé v životě mi někdo řekl: ‚Dělej míň.‘ Nechápal jsem to. Jak můžu dělat míň a dostat se dál?“

„Trvalo mi šest měsíců, než jsem to pochopil. A když mi to došlo, změnilo to nejen můj freediving. Změnilo to... všechno. Naučil jsem se, že existují věci, které vyžadují povolení, ne úsilí.“

To je dar, který freediving dává. Naučí vás, jak pustit. A jakmile se to naučíte pod vodou, můžete to použít všude jinde.

Ve stresové situaci v práci. V konfliktu s partnerem. V okamžiku paniky. Vzpomenete si na ten pocit relaxace pod vodou. Na to, jak jste přestali bojovat a všechno se stalo snadnější.

A aplikujete to.

Freediving není o zadržování dechu. Je o učení se, jak pustit všechno ostatní.

A když to pustíte? Zjistíte, že dokážete víc, než jste si mysleli. Ne přes sílu – přes klid.

Pokud vás freediving zaujal a chcete začít bezpečně s důrazem na správnou techniku a postupné budování komfortu, podívejte se na kvalitní vybavení pro freediving od Sopras Apnea.